Nebo spíš Tarot a já. Je to moje velká láska a celoživotní koníček. Dostala jsem se k němu jako slepý k houslím. A dodnes objevuji, co všechno dokáže, pořád mě nepřestává překvapovat, kam až mě dovádí. Přes Druidy, Svatý Grál, Řád Zlatého úsvitu, astrologii, numerologii a C. C. Junga až k Lovecraftovu Necronomiconu. Samozřejmě není potřeba tohle všechno znát, dost dobře se dá vykládat jen podle intuice. Ale mě to baví. Jen mám pocit, že čím víc toho vím, tím víc se toho musím učit. Mám co dělat až do důchodu. A v důchodu taky.
Já vím, že spousta lidí kartám nevěří. A ani bych vám neuměla vysvětlit, proč byste měli. Tady musí logika stranou a nastupuje intuice a slepá víra. Buď ji máte, nebo ne. Já jen znám ten pocit, když se podíváte na vyložené karty a najednou vám myšlenky a slova naskakují samy a dává to smysl. A když se pak dozvíte, ze jste měli pravdu, dává vám to víru v to, co děláte a sílu pokračovat.
Na Tarotu je úžasné i to, jak se vám otevřou lidé, kterým vykládáte. Spoustu věcí na sebe řeknou sami a spoustu věcí odhalí karty. Umí říkat i nepříjemnou pravdu. A to i o vás samých.
Mám několik druhů Tarotů. Už by se tomu dalo říkat sbírka. Každá sada má jiné kouzlo a každá vykládá maličko jinak. Fascinuje mě to množství možností malých, ale důležitých rozdílů.
Ve filmu Neslušný návrh na začátku hlavní hrdinka říká: “Když si myslíte, že k vám něco patří, nechte to být. Jestli to k vám opravdu patří, vrátí se to.” Nebo tak nějak. Párkrát jsem vykládání nechala být. Prostě nebyl ten správný čas, pocit, nálada. Vždycky se ke mě dostal znovu. Prostě ke mě patří.
Mám Tarot ráda. A o tom to je.